V pondělí 8. 11. 2021 proběhlo slavnostní vyhodnocení krajské literární soutěže, kterou vyhlásila Knihovna města Hradce Králové už v dubnu. Tématem pro slovesnou tvorbu mladých literátů byly Příběhy starých domů.

My jsme se o soutěži dozvěděli až na začátku letošního školního roku a na tvorbu soutěžních prací jsme tudíž neměli moc času. Zhruba 14 dní je termín opravdu „šibeniční“, a proto většina žáků svoji povídku nestihla dokončit. Přesto vzniklo šest poutavých povídek od Adély Cihlářové, Barbory a Veroniky Charouskových, Elišky a Anny Kopeckých a Anežky Procházkové. A jedna z prací opravdu zabodovala. Anna Kopecká se ve své kategorii umístila na prvním místě. Její příběh starého domu byl spolu s dalšími vítěznými pracemi publikován ve sborníku vydaném knihovnou. Gratulujeme!

 

Vítězná práce Anny Kopecké:

Jednou jsme se s kamarádkami vydaly na procházku naším městem. Toulaly jsme se uličkami. Zašly jsme i do odlehlých koutů. Najednou jsme stály proti starému dřevěnému domu. Vypadal velmi opuštěně. S Eliškou a s Emou jsme se rozhodly, že se do něj podíváme.

Trošku jsme se bály. Otevřely jsme opatrně dveře. Všude bylo mnoho pavouků a pavučin. Na konci chodby byly strašně dlouhé schody. Kam asi vedou? Ema zavelela: „Jdeme!“ S obavami jsme po nich vystoupali až na obrovskou půdu. Tady je ale věcí! Ema našla krásnou truhlu. Nebyla ani vidět pod vrstvou prachu. Škoda, že od ní nemáme klíč! Za chvíli Eliška o něco zakopla, upadla a přímo před nosem jí ležel klíč. To by mohl být on! Zkusily jsme ho zasunout do zámku. Pasoval! Je to klíč od truhly! Pomalu jsme ji otevřely. Objevily jsme krásné staré šperky, náhrdelníky, korále, náramky a prsteny, byly tam i malé skleněné postavičky, staré peníze a vybledlé fotografie. Na jedné z nich byla mladá dáma s pánem. Asi majitelé tohoto domu. Dohodly jsme se, že si fotografii půjčíme a zkusíme zjistit co nejvíce o obyvatelích tohoto domu.

Navštívily jsme městskou knihovnu, paní kronikářku i obecní úřad. Ale nikdo nevěděl, kdo na fotografiích je. Napadlo nás navštívit domov důchodců. Třeba nám tam někdo poradí. Paní Maříková, která zanedlouho oslaví sto let, se dlouze zadívala na fotografii a oči se jí zalily slzami. Vzpomínala na své mládí, jak chodila tajně během války se svými přáteli tancovat. Na fotografii byl jeden z párů, který patřil do té party. Ludmila a Václav. Byli to Židé. Museli rychle opustit svůj domov. Paní Maříková o nich již po válce neslyšela. Kdo ví, kde je jim konec… Díky nim jsme se ale seznámily s moc milou paní, kterou jsme pak ještě mnohokrát navštívily a moc rády poslouchaly její příběhy.