Po soutěžních tématech naprosto konkrétních nechala vyučující žákům úplnou volnost. I formálně si mohli zvolit útvar, který jim vyhovuje.

A tady je vyhodnocení:

1. místo: Anna Fifková

2. místo: Anna Karafiátová

3. místo: Tereza Lovasová

Čestné uznání: Eliška Kopecká

Porota pracovala v obvyklém složení.

 

Práce Anny Fifkové

BAJKA O SKŘIVANOVI A SOVĚ

Skřivan se probudil, zrovna když vycházelo slunce. Byl červenec, léto bylo v plném proudu, ale v této ranní hodině byl vzduch ještě studený. Vystrčil svou maličkou opeřenou hlavičku zpod křídla a rozhlédl se. Přemýšlel, co bude muset do večera stihnout. Tak určitě si bude muset sehnat nějaké jídlo. Sýkorka odvedle se včera chlubila, že u jezera našla jídla na celý týden, takže tam zaletí a pokusí se najít něco k snídani. Pak bude shánět něco do zásoby a večer se ještě proletí okolo, aby zjistil, jestli už se vrátil vrabec z rodinného setkání.

            Skřivan vyletěl a vydal se k jezeru. Cestou letěl kolem dutiny v mohutném dubu, o které věděl, že v ní žije samotářská sova. Vídal ji málokdy. Sova byla ve své dutině zalezlá celé dny. Copak si nepotřebuje shánět jídlo? Co bude dělat v zimě? Skřivan se podíval na slunce a rozhodl se, že za sovou zajde a promluví s ní. Někdo to udělat musí. Třeba se sova jen stydí.

Vletěl do dutiny a usadil se na dně. Když jeho oči přivykly tmě, zahlédl v rohu hromádku rozčepýřeného peří. Překvapeně zamrkal. Copak sova ještě spí? To promešká celý den! Doskákal k ní a dloubl do ní zobáčkem. Sova se s trhnutím probudila a zamžourala na skřivánka. “Co se děje?” zamumlala. “Už je ráno,” oznámil jí skřivan vesele. “No a?” zeptala se sova rozespale. Skřivan překvapeně zamrkal. “No, je ráno, takže všichni vstávají…” snažil se zmateně vysvětlovat. Chudák sova, asi se praštila do hlavy. “Přece si musíš shánět jídlo a tak,” řekl. “To udělám večer,” zívla sova. “Ale no tak, znáš přece to pořekadlo, ne? Ranní ptáče dál doskáče.” “Ale dřív chcípne,” zabručela sova. Skřivan zakroutil hlavou. Nemělo smysl se s ní hádat. Pokrčil křídly, rozloučil se a vyletěl z dutiny ven. Sova zavřela oči a opět usnula. To je ale líný pták, pomyslel si skřivan a letěl shánět jídlo. Létal celý den a celou dobu pokukoval po dutině a divil se líné sově.

Když přišel večer, našel si místo na nocleh a díval se na krásný západ slunce. Oči už se mu zavíraly, ale pak si vzpomněl na sovu. Podíval se směrem k její dutině a najednou uviděl tmavou siluetu, jak si na mohutném dubu čistí peří. Skřivan v nezřetelném obrysu i na dálku rozeznal sovu, jak roztahuje svá obrovská křídla a vylétá do noci. Skřivan ji sledoval celou noc a viděl, že si stihla ulovit něco k snědku, odpočinout si v dutině stromu i zaletět za známými na druhý konec lesa. Za jednu noc toho stihla víc než skřivan za dva celé dny. Když ráno vycházelo slunce, sova se vrátila do dutiny a uložila se ke spánku. Skřivan se chvíli na východ slunce díval a pak vyletěl za potravou. Celý den poletoval okolo tmavé dutiny, ale tentokrát už sovu tak unáhleně nesoudil. Věděl, že si denní spánek plně zaslouží.

Když o pár dní později zaslechl vrabce, kteří na nedaleké větvi nadávali na líné sovy, jen protočil oči. Teď už věděl, že si bude dávat dobrý pozor na unáhlené soudy. Zvláště když nezná celou pravdu.